11.3.6.2
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity
JUDr. Pavla Hloušková
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je dílčí, zpravidla opětující se nárok zaměstnance. Poskytuje se zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.
Výpočet, rozhodné období
Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se vychází z průměrného výdělku před vznikem škody. Jedná se opět, jako tomu je u náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, o průměrný výdělek nebo pravděpodobný výdělek. Shodné je rovněž i rozhodné období, tj. předchozí kalendářní čtvrtletí nebo je-li to pro zaměstnance výhodnější – může jím být předchozí kalendářní rok.
V případě, že zaměstnanci příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a následně mu přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je třeba pro tento druh náhrady škody provést nový způsob výpočtu průměrného (pravděpodobného) výdělku, neboť se jedná o dva samostatné nároky. Neodpracoval-li zaměstnanec po skončení pracovní neschopnosti alespoň 21 dnů, pak se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bude vycházet z pravděpodobného výdělku.
Krácení náhrady
Ne ve všech případech náleží však náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši vypočtené podle předchozích odstavců. Kromě toho, kdy se zaměstnavatel může zprostit povinnosti hradit škodu a nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti (důvody jsou popsány v), může dojít ke krácení náhrady i na základě právního předpisu, podle kterého zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku nepřísluší buď vůbec, nebo jen v určité výši, přestože je existence pracovního úrazu nebo nemoci z povolání prokazatelná. Jedná se o případy uvedené v § 271b odst. 4 a 5 ZP. Výše poskytované náhrady je v těchto případech ovlivnitelná nezájmem zaměstnance o aktivní zapojení se do pracovního procesu nebo jeho neuspokojivými pracovními výsledky nebo jeho chováním, z něhož lze dovodit, že předpokládá povinnost zaměstnavatele dorovnávat mu jeho mzdu (plat) do průměrného výdělku před vznikem škody, a proto nemá ani důvod, aby pracoval. Podle výše uvedených ustanovení zákoníku práce v případě, že zaměstnanec bez vážných důvodů odmítne nastoupit na práci, která mu byla zajištěna, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené mu pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout prací, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel rovněž neuhradí zaměstnanci škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Chová-li se zaměstnanec tak, že dosahuje ze své viny po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v zaměstnání nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ten průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.
Čistý a hrubý průměrný (pravděpodobný) výdělek
Jak již bylo uvedeno výše, náhrada se zaměstnanci poskytuje do výše průměrného (pravděpodobného) výdělku před vznikem škody. V případě, že náhrada příslušela zaměstnanci před 1. lednem 1993, je třeba při výpočtu vycházet z čistých výdělků, v případě, že příslušela po 31. prosinci 1992, je třeba při výpočtu vycházet z výdělků hrubých.
Procentní zvýšení
U náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdy se při jejím výpočtu vychází z výdělků čistých, je třeba vypočtenou náhradu podle zákona č. 160/1993 Sb. zvýšit o 20 % a následně zdanit. Procentní zvýšení se uplatňuje z důvodu, aby nedocházelo ke dvojímu zdanění a tím i poškození zaměstnanců, kterým nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikl před 1. lednem 1993. Zvýšení o 20 % se uplatňuje až od 1. července 1993. V období od 1. ledna 1993 do 30. června 1993 se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zvyšovala podle zákona č. 37/1993 Sb. až o 35 %, neboť kromě daně z příjmu podléhala i odvodu pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. U náhrad, na něž vznikl nárok po 1. lednu 1993, kdy se při výpočtu vychází z hrubých výdělků, se 20% zvýšení neprovádí a náhrada za ztrátu na výdělku podléhá pouze dani z příjmu.
NahoruDélka poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
Věková…
