1101
Daňové dopady cestovních náhrad
Ing. Karel Janoušek
NahoruCestovní náhrady a zákon o daních z příjmů
Všechny daňové subjekty (akciové společnosti, společnosti s r. o., příspěvkové organizace, obce, fyzické osoby-podnikatelé atd.) při zjišťování svého základu daně z příjmů vycházejí podle ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., zákona o daních z příjmů, v platném znění (dále jen "ZDP"), § 23 odst. 2 a 10 ZDP z řádně vedeného účetnictví, přičemž zejména podle § 24 odst. 1 ZDP mohou do svého základu daně z příjmů zahrnout výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve výši jimi prokázané, stanovené uvedeným zákonem a zvláštním předpisem, když tímto zvláštním předpisem je v případě cestovních náhrad zákoník práce.
Rozhodujícím ustanovením, jež určuje, zda cestovní náhrady poskytnuté zaměstnanci jsou daňově uznatelným výdajem (nákladem) zaměstnavatele, je § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP. Podle tohoto ustanovení jsou u zaměstnavatele daňově uznatelné cestovní náhrady poskytnuté zaměstnanci v souladu se zákoníkem práce. V tomto ustanovení je odkaz na ustanovení hlavy III části sedmé ZP, která stanoví omezující limity pro zaměstnance zaměstnavatele ve státní a příspěvkové sféře, nikoliv však ve sféře podnikatelské. Proto jsou u zaměstnavatele v podnikatelské sféře daňově uznatelným nákladem všechny cestovní náhrady poskytnuté zaměstnanci v souladu s ustanovením § 152 ZP, tj. náhrady výdajů, které zaměstnanci vzniknou při cestě, která se považuje za cestu pracovní [§ 152 písm. a), b) a c) ZP], dále při přeložení, dočasném přidělení k jinému zaměstnavateli, přijetí do zaměstnání, resp. výkonu práce v zahraničí za podmínek uvedených v dalších ustanoveních zákoníku práce, a to i když jsou vyšší, než za stejných podmínek přísluší zaměstnanci ve státní a příspěvkové sféře.
Z hlediska zaměstnance je důležitým ustanovením § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, podle kterého nejsou předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti cestovní náhrady, které přísluší nebo může zaměstnanci poskytnout zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře. Pokud tedy zaměstnavatel poskytne zaměstnanci jiné cestovní náhrady nebo náhrady vyšší, než přísluší nebo může poskytnout zaměstnanci zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře, tj. jiné a vyšší náhrady než uvedené a limitované v hlavě III části sedmé zákoníku práce, je částka ve výši příslušného rozdílu u zaměstnance předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 ZDP. Kromě toho tyto tzv. nadlimitní částky vstupují do vyměřovacího základu pro pojistné na veřejné zdravotní pojištění a vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
NahoruNeprokázané výdaje
Jak již bylo uvedeno v předchozích lekcích, může zaměstnavatel v některých případech v souladu s § 185 ZP poskytnout zaměstnanci náhrady i při jejich neprokázání a v některých případech je dokonce i při neprokázání zaměstnanci poskytnout musí. Podle uvedeného ustanovení totiž v případě, kdy se podle zákoníku práce pro poskytnutí cestovních náhrad požaduje prokázání příslušných výdajů, a zaměstnanec je neprokáže, může mu zaměstnavatel tuto náhradu poskytnout v jím uznané výši, která odpovídá určeným podmínkám konání pracovní cesty, pokud zákoník práce nestanoví jinak (§ 158 odst. 3 ZP). Použití § 185 ZP se tak v zásadě prakticky týká pouze náhrady jízdních výdajů veřejnou hromadnou dopravou a taxislužbou a náhrady výdajů za ubytování. Pro jízdní výdaje vozidlem, které zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestu neposkytl (např. soukromé vozidlo zaměstnance),…
